Všichni psi pocházejí ze zmutovaných vlků. Podle ortodoxního pohledu jsou tedy psi jedním z mnoha lidských genetických experimentů, které začaly v mlžném dávnověku. Vlci byli prvními divokými zvířaty, která byla chována lidmi a přeměněna v živočišný poddruh. Údajně byli vytvořeni lidmi zhruba v téže době, kdy došlo k domestikaci kukuřice a dalších zemědělských plodin.

Domestikace vlků  a jejich přeměna ve psí plemena (Canis lupus familiaris) je pravděpodobně nejlepším příkladem dlouhodobé genetické manipulace jiných živočišných druhů.
Vlci byli kdysi nejpočetnějšími a nejrozšířenějšími masožravci na naší planetě, hráli důležitou ekologickou roli a lovili mnoho různých druhů zvířat, včetně králíků, jelenů, losů a bizonů. Určitou dobu panoval názor, že psi patří k jinému živočišnému druhu než vlci, avšak současné genetické výzkumy s definitivní platností dokázaly, že předky „nejlepšího přítele člověka" jsou vlci. Dokonce se mohou volně pářit se psy a produkovat plodné potomstvo i přesto, že bychom nikdy podle vzhledu nevěřili, že jezevčík a vlk mají totéž DNA.

Bohužel není možné vystopovat proces domestikace zpět do minulosti v jedné nepřerušené linii. Naši předci, aby mohli chovat psy, museli napřed vyrukovat s odvážným nápadem přivést do svého lidského společenství vlky. Jejich záměrem samozřejmě nebylo to, aby si z nich udělali domácí mazlíčky. Vlastně nápad udělat si ze psů své miláčky napadl lidi až v devatenáctém století. Předtím si pes musel své živobytí řádně vysloužit: jako lovecký pes, hlídací pes nebo ovčácký pes atd. Stále však nevíme, jak naši předkové ochočili vlka a vytvořili s ním bližší vztah. Tento proces je ztracen v temnotě dávných věků a vědci a chovatelé psů mohou jen předkládat učené domněnky. Proces ochočení asi nepostupoval ani snadno, ani rychle, neboť vlci mohou být pouze ochočeni, nikoliv však domestikováni. Ochočení je prvním krokem k domestikaci, nicméně vlci samotní již nemohou jít ani o krok dál. Jejich divoké pudy nikdy nemohou být zcela vykořeněny; vlk se může dokonce vrhnout na svého pána. Existuje nepatrná možnost, že lidé adoptovali vlky již jako vlčata a při svém prvním kontaktu s nimi se sami chovali jako vlci, takže vlčata pohlížela na lidi jako na alfa samce - vůdce smečky. I když je to teoreticky možné, praxe by vyžadovala takový stupeň inteligence, kterou jsme paleolitickým lidem nikdy nepřisuzovali. Vůbec si nelze představit, že by nějaký kmen dokázal dlouhodobě ve svém středu hostit (a zvládat) větší vlčí smečku, nicméně ke vzniku prvního psa bylo nutné provést jisté mutace.

Přestože psi a vlci jsou na rovině DNA tím samým, jsou velmi rozdílní, co se jejich dědičné charakteristiky týče. Vlci pelichají, psi nikoliv. Vlci mají mláďata pouze jednou za rok, psi se mohou rozmnožovat kdykoliv. Vlci mají vzpřímené uši, uši psů často jen zplihle leží. Vlci nemají zakroucený ocas jako psi. Vlci mají několik typů srsti a dvakrát tak velkou drtící sílu v čelistech než německý ovčák, protože jejich čenich je delší a jejich zuby jsou větší než zuby psů. Jejich odlišnost musela nějak začít. Jak tedy jinak než mutací (jak nás učí darwinismus a příklad s planými obilovinami). Vlci, aby mohli sloužit lidem, museli zmutovat a být selektivně chováni.

Věda se uchyluje k teorii o „náhodném zázraku". Jak však mohou náhody vést k takovým výsledkům, které jsou přesně tím, co je pro lidi nejužitečnější a nejprospěšnější? Zdá se, co se týče psů (ale i pšenice a kukuřice), že náhody produkují výsledky záměrného plánu. Navzdory faktu, že během milionů let své evoluce divoce žijící vlci nevytvořili psům podobné mutace jako samostatné živočišné druhy, jsme nuceni přijmout názor, že k tomu došlo spontánně v okamžiku, kdy se je lidé pokusili ochočit (nehledě na fakt, že vlci mají mladé pouze jednou za rok). Dalším aspektem této záhady je to, jak z prvního psa nakonec vzniklo tolik plemen celého světa.
Nejstarší známý pes se našel v archeologických nalezištích starých 14 000 let. Nicméně nálezů z této doby je jen pár. Mnohem více psů, kteří byli pohřbeni společně s lidmi, pochází z doby zhruba před 12 000 lety, což naznačuje, že s koncem doby ledové se utvořil vztah mezi lidmi a psy. Avšak z archeologických faktů víme, že až v letech 7000 až 6000 před n.l. nabyl tento vztah pevného charakteru. V pozdní době kamenné se kosti psů stávají běžnou součástí lidských sídlišť.

Faktem je, že žádný z těch dávných národů, který dle vědců stál u kolébky moderního zemědělství a domestikace psa, nezanechal žádné záznamy o tom, jak během tak krátké doby dosáhl takovýchto úspěchů. Jediné, co nám říkají, je, že tyto úspěchy jsou darem bohů, kteří vstoupili do vývoje lidstva a naučili je potřebným vědomostem. Logickým závěrem, vzhledem k sofistikovanosti procesu nutného pro dosažení takových počinů na půdě genetiky, je, že naši předkové dostali všechny informace od těch, kteří je již znali.

Fyzické rozdíly mezi vlkem a psem:

• Vlci nosí ocas volně svěšený dolů, zatímco psi většinou nosí ocas zdvižený.
• Psí ocas bývá často zakroucený.
• Psi nemají ocasní pachovou žlázu.
• Vlci se páří pouze jednou do roka, zatímco většina psů dvakrát.
• Psi mají větší počet štěňat v jednom vrhu. U velkých plemen psů není 12 štěňat výjimkou.
• Čenich většiny psů je kratší než čenich vlků.
• Vlk má odlišnou tvář díky dlouhým chlupům pod ušima, které rostou směrem dolů a ven.
• Pes má oproti stejně velkému vlku až o 30 % menší hmotnost mozku.
• Vlk je pouze masožravec, jeho trávicí trakt je tudíž kratší než u psa, který je všež ravcem.
• Většina vlků má klešťový skus, zatímco většina plemen psů má skus nůžkový.

 Psa od vlka  odlišíte již podle způsobu pohybu. Nejpatrnější je to při běhu - vlk ladně pluje vzduchem, zatímco pes se jím  těžkopádně "prodírá".   Při chůzi vlk vždy klade zadní tlapu přesně do stopy tlapy přední. Všechny jeho stopy jsou v jedné linii - vlk čáruje (viz. obr. 1). Naproti tomu pes většinou klade zadní tlapy mezi stopy předních. Styl pohybu psa je však velmi závislý na jeho tělesné stavbě.   Vlk se snaží maximálně šetřit energií - jeho stopa je rovná s minimem zatáček, zatímco pes často odbíhá od přímého směru. Vlk také často chodí po vrstevnici. Stopa vlka je delší a užší než stopa stejně velkého psa.

Zdroj: Will Hart, Rasa Genesis,Dobra,2009; http://www.vlci.info